Taizé Praha 2014

Program setkání se odehrával z části v hostitelských farnostech a z části na dalších místech Prahy. Ráno se účastníci setkání z míst ubytování sjížděli do farností, kde den zahájili společnou ranní modlitbou. Modlitba byla vedena v duchu Taizé – prokládána písněmi z Taizé, součástí bylo také přečtení úryvku z evangelia a přímluvy. Po drobném občerstvení následovalo setkání ve skupinkách, při němž byl prostor pro sdílení a diskutování nad navrženými otázkami vycházejícími z podnětů pro rok 2015 komunity Taizé. Polední modlitba probíhala v různých kostelích v centru Prahy. Místa pro jednotlivé skupiny se střídaly, takže účastníci setkání mohli poznat více pražských kostelů. Modlitba byla zakončena promluvou jednoho z bratří z Taizé. Odpoledne probíhaly na různých místech Prahy workshopy na témata týkající se víry, církve, solidarity ve společnosti. Posledním bodem programu byla večerní modlitba v duchu Taizé, která se konala v halách letňanského výstaviště a v katedrále. Její součástí byla promluva bratra Aloise, po níž na závěr následovala modlitba okolo kříže. Přelom roku 2014/ 2015 účastníci prožili v hostitelských farnostech. Od 23:00 se konala noční modlitba za mír ve světě a následoval tzv. festival národů, při němž účastníci každého národa představili ostatním něco, co je pro ně typické. A nechybělo ani dobré jídlo a pití na oslavu začátku nového roku. Kromě ekumenických modliteb a bohoslužeb se ve farnostech každý den konaly i katolické mše svaté ve všech možných jazycích (čeština, polština, francouzština aj.).

Letos poprvé jsem se zúčastnila setkání Taizé. Byla jsem plná očekávání. Moc jsem se těšila, že konečně prožiju Silvestr jinak. Nové prostředí, modlitba, zpěv, mladí lidé, možná noví přátelé a nádherné město Praha. A hlavně čas strávený s mými přáteli a blízkými, které mám ráda. Moje nedočkavost den ode dne rostla. Od kamarádky Elišky, která nás pozvala a s otevřenou náručí přivítala a pohostila společně s její rodinou, jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla, ještě společně s mým přítelem, doprovázet modlitbu ve farnosti na hudební nástroje, pokud by to bylo potřeba. Zprvu jsem se trošku bránila, ale byla to pro mě výzva, a tak jsem přikývla, pořídila si noty z Taizé a začala cvičit.

Čas rychle utíkal a najednou tu byl 29. prosinec a my vyrazili směr Praha. Společně jsme si užívali nádherný program, jak v Letňanech, kde panovala úžasná atmosféra v jednotlivých halách, tak společná setkání v místních farnostech. Byli jsme hosty ve strašnické farnosti. Díky tomu, že naše ubytovatelka byla zapojena jako animátorka přípravného týmu, byli jsme přizváni i my, abychom přiložili ruku k dílu, a my to pozvání s radostí přijali. Pomáhat při organizaci, mě moc bavilo. Mohla jsem tak aspoň přispět ke společnému dílu a plynulému průběhu setkání ve farnosti.

Abych se ale přiznala, stále jsem tajně doufala, že nedojde na Eliščina slova, kdy bude potřeba hudebně doprovázet schólu. Přece jen jsem si nebyla moc jistá vystupováním před tak velkou skupinou poutníků. A popravdě, moc se mi nechtělo. Neznala jsem ani všechny písničky. Ten osudný den však přeci jen nastal. Přišla Eliška s informací, že ve schóle chybí klavírista a flétnista, zda bychom se tedy mohli ke schóle připojit a zahrát s nimi. Jenže schóla byla mezinárodní, vedl ji Francouz Marko, zpěváci byli též z různých koutů světa a já a můj přítel jsme nebyli vůbec sehraní. Vlastně jsme spolu ještě nikdy v životě nehráli. A najednou po nás chtěli, abychom hráli asi před 300 poutníky. V duchu jsem si říkala: „Tak a teď si utrhnu mezinárodní ostudu.“ Jenže už se nedalo couvnout. Hudební nástroj jsem si vezla do Prahy s sebou a navíc jsem to už slíbila dopředu, že když bude potřeba, pomůžu. A tak jsme celé odpoledne před společnou modlitbou, kdy jsme měli poprvé společně hrát, bylo to zrovna na Silvestra, začali trénovat. Z počátku to bylo dost těžké a moc se nám nedařilo. Místo společného program na Letňanech jsme zkoušeli. Bylo to v celku obtížné, ale po náročném odpoledni se nám začalo nakonec dařit.

Společný silvestrovský program ve farnosti začínal ve 22h a moje nervozita pomalu, ale jistě stoupala. Vyvrcholila ve chvíli, kdy jsem měla jako flétnistka udat schóle tempo a rytmus dvěma takty, protože dirigent danou píseň vůbec neznal. Dost jsem bojovala se svým strachem, protože jsem věděla, že příliš nevynikám v udávání rytmu. Jenže najednou dirigent odpočítal dva takty a já měla hrát. Nikdo se mě neptal, jestli chci nebo ne, prostě se čekalo až začnu. Chvíli jsem sama se sebou bojovala, ale nebyl čas a já měla začít předehru. Tak jsem zahrála co jsem měla, jenže ani dirigent ani sbor se nechytal a místo, aby sbor plynule pokrčoval po mojí předehře, nevydal ani hlásku a nastala trapná chvíle ticha. V duchu jsem si říkala: „Tak a mezinárodní ostuda je na světě,“ ale Marko to elegantně vyřešil, zamával na mě a já začala ještě jednou a pak už to šlo. Byla to dost těžká píseň pro celou schólu. Rytmus i slova byly náročné, protože to bylo celé v češtině Staňte se solí, solí země…

V tu chvíli mi to došlo, i já se mám stát solí, solí země i s mými nedokonalosti a chybami. Mám prostě přispět se svou troškou, aby mohlo vzniknout něco velkého. Teprve tehdy jsem pochopila motto setkání. Nemusíme být dokonalými, abychom čekali, až na nás přijde řada. Bůh chce, abychom se mu dali tady a právě teď, se svou nedokonalostí a s chybami. Protože přesně takové nás Bůh chce. Touží na nás ukázat svoji velikost a proměnu. Jediné, co musíme udělat my, je plně se mu odevzdat a důvěřovat. A pak se to stane, velká proměna a opravdové dílo ve spolupráci člověka s Bohem. A víte co? Stojí to za to. Stát se solí země.

Večerní modlitba i zpěvy pokračovaly dál, ale i během nich se nám stalo ještě pár kulišáren. Například jsme neviděli na noty a museli si celou dobu svítit mobilem, nebo když se to nejméně hodilo, tak povolil kolíček na noty a všechny se silou gravitace snesly k zemi. A vrcholem všeho bylo, když nám na začátku písně naprosto přestaly hrát elektrické varhany a ozval se jen jakýsi paskřek a nám došlo, že se vybily baterky.

Ale i přes všechny ty překážky jsme se tomu museli společně smát, protože jsme věděli, že jsme se stali součástí něčeho mnohem většího než jen hry na “pozemské nástroje“, které dokáží selhat v tu nejméně vhodnou dobu. A víte co? Nelituji toho, že jsem svolila stát se součástí toho všeho. I přes naše chyby z toho Bůh dokázal vytěžit své a já vím, že to stálo za to! Proto se nebojte i vy stát solí země a dejte Bohu vše, co máte.

V úterý a ve středu dopoledne jsme se sešli v menších skupinkách, abychom prodiskutovali podněty bratra Aloise pro rok 2015. Abychom mohli o něčem diskutovat, bylo zapotřebí se nejprve představit. V každé skupince bylo okolo 15 lidí, vždy podle jazyku, který si předem zvolili (čeština, polština, angličtina, ruština, italština aj.) Na řadu přišlo i pár her. Poté jsme se zamysleli nad otázkami, které nás u podnětů napadali. Byl to opravdu příjemný čas. Mnohé otázky nebyli jednoduché. Pro ilustraci byla témata následující: Být solí země, Dát se do služby pokoji. Velice pěkně bylo na nějaké z modliteb vysvětlováno, co si máme představit pod termínem „Být solí země“. Když máte jakékoliv jídlo bez soli, nemá chuť, je nevýrazné, něco mu chybí. Stejně tak, křesťanů není mnoho, ale jsou podstatnou částí dnešního života. Bez nich by to nešlo! Proto bychom se měli snažit, vždy vše osolit tak, aby se na světě žilo lépe. Pro mě osobně byla tato akce velikým svědectvím víry.

Můj bratr, sestra, sestřenice a já jsme strávili krásný čas v Praze. Jedním z důvodů, proč jsme se v České republice cítili tak dobře, byla česká pohostinnost. Všichni lidé, které jsme potkali (zvláště naše hostovská rodina: Václav a Helena Krátoškovi) byli velice milí, přátelští a laskavý. Manželé nás přijali jako členy rodiny, což byl důvod, proč jsme měli tak krásný pocit z prvního dne v Praze. Přestože není Česká republika tak bohatá jako např. Franci nebo Německo, všechno bylo připraveno a nachystáno na nejvyšší úrovni. Všichni češi, kteří se podíleli na Taizé by na sebe měli být pyšní! Udělali jste výbornou práci! Navíc farnost, ve které jsme byli, zorganizovala úžasný Silvestrovský večer. Během večera jsme mohli potkat mnoho křesťanů, kteří pocházeli z různých států a nahlédnout do jejich kultury (typické tance, hry, písně aj.). Také jeden bohoslovec z místní farnosti uvízl v naší paměti. Byl jedním z nejvtipnějších a nejveselejších lidí v České republice. Máme mnoho krásných vzpomínek a zkušeností z vašeho krásného města. Moc vám za to děkujeme! Boží požehnání vám i vašim rodinám. Doufáme, že se ještě alespoň jednou v našem životě uvidíme.

Čím víc se blížilo Evropské setkání mladých v Praze – Pouť důvěry, tím zajímavější byla otázka, kde asi budeme ubytovaní. Vlastně jsme ani nečekali, že bychom byli ubytovaní přímo v Praze, počítali jsme s noclehem ve škole, kde ani nepoteče teplá voda a o sprše si budeme moci taky jenom nechat zdát. A při dopoledním programu budeme jistě mrznout v pěkném, leč nevytápěném kostele, jak jinak než bez jakéhokoli zázemí…

Mohli jsme si z toho dělat legraci, mohli jsme trnout strachem a obavami nebo… nebo jsme mohli vše svěřit Pánu…

A v pondělí vše začalo – nejenom samotné setkání, ale také dny plné překvapení. Nejen, že jsme byli ubytovaní v Praze, ale navíc relativně blízko od centra! Ubytovaní jsme totiž byli – jak jste asi postřehli – ve farnosti Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích. A další překvapení na sebe nenechala dlouho čekat… Ve škole tekla teplá voda a byly tam i sprchy. Ale toto nebylo tak důležité, důležitější pro nás bylo spíše přijetí, kterého se nám dostalo.

Příjemným překvapením byl i samotný kostel – kostel je nádherný a zima nám v něm rozhodně nebyla, zázemí bylo taky skvělé.

Přichystané občerstvení, k tomu čaj nebo kakao a hned první den – co víc si přát?! A takhle to pokračovalo celý týden…

Chvíle, kdy ráno dojdete na faru zmrzlí a čeká tam na vás teplý čaj nebo káva… Chvíle, kdy jste po dopoledním programu už docela vyhládlí a někdo z farníků jen tak něco navaří a přinese oběd na faru… Chvíle, kdy počítáte s tím, že novoroční oběd bude v Letňanech, nic bližšího nevíte a najednou dostanete možnost obědvat 1. ledna na faře, a pak po mši rovnou pozvání na oběd do jedné rodiny. Chvíle, kdy si popřejete požehnaný nový rok, přijdete na faru a tam je přichystané občerstvení. Stejně jako po novoroční mši možnost posedět si ve farní kavárně, popovídat si s místními farníky. A taky možnost slavit ve vašem kostele mši svatou… Pro někoho možná jen opravdu jen chvíle či snad maličkosti, o kterých není potřeba mluvit. Nebo něco samozřejmého. Ale pro nás, pro účastníky – ať už z České republiky nebo odkudkoli jinud – to nebyla ani maličkost ani samozřejmost. Bylo to totiž to, co dělalo celé setkání neskutečně krásným a dodávalo celé Pouti pocit důvěry, solidarity a křesťanské jednoty.

Ve farnosti jsme se cítili jako doma. Snad tahle věta mluví za vše. Stejně jako následující poděkování. Toto poděkování patří Vám všem, kteří jste se o nás jakkoli postarali. Všem, kteří jste přinesli na faru občerstvení. Všem, kteří jste mnohé z účastníků ubytovali u sebe doma. Všem, kteří jste mnohé z nás pozvali na novoroční oběd. Všem, kteří jste jakkoli pomohli, i třeba tím, že jste bloudícím na ulici poradili správný směr. A zapomenout by se nemělo ani na pastorační asistentku – paní Burianovou, která vše organizovala, asi to pro ni byl náročný týden – o to větší dík jí patří!

Za všechny účastníky ubytované ve Vaší farnosti – velké Pán Bůh zaplať!!!