5. neděle postní

Mešní texty:

1. čtení – Ez 37,12-14

Žalm 130,1-2.3-4.5-6a.6b-8

2. čtení – Řím 8,8-11

Evangelium – Jan 11,1-45

Vzkříšením Lazara připravuje Pán Ježíš apoštoly a ostatní učedníky na chvíli, kdy budou

postaveni před skutečnost jeho smrti na kříži. Proto jim říká: „Lazar umřel. A jsem rád, že

jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili." (Jan 11, 14-15). Blížíme se k Velikonocům.

Zastavme se ale u jiné věci, kterou nám evangelium této neděle nabízí. Dvakrát se v něm

ozve povzdech: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel." (Jan 11, 21, a 11, 32).

Nejdřív Marta - praktická žena, i ve svém žalu otevřená dění kolem a pak introvertní Marie,

uzavřená ve své bolesti doma. Je to povzdech pochopitelný, velmi lidský. I Pán Ježíš

(solidárně s námi) se na kříži modlí Žalm 22 a volá: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což

přeloženo znamená: ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?‘ (Mk 15, 34).

Je to ale pravda? Zcela jistě Bůh Otec neopustil svého Syna. To jen Ježíšova tělesná stránka

zakoušela obrovské utrpení a smutek. Stejně tak Pán Ježíš neopustil Marii a Martu ani Lazara

(a hned dodejme - nikoho z nás). Věděl o Lazarově nemoci, věděl o bolesti svých přátel.

Věděl to "na dálku" - byl zrovna v Galileji a oni v Judsku. Ve skutečnosti však žádná

vzdálenost nehraje roli. Jedině, kdybychom se my sami od Boha vzdálili a rezignovali. Proč

bychom jinak v Krédu vyznávali svou víru ve společenství svatých? Tradičně to chápeme jako

víru ve společenství s těmi, kteří nás předešli na věčnost, ale můžeme to samozřejmě rozšířit

na společenství s živými, byť v tuto chvíli vzdálenými. Vždyť hranice smrti je ta

nejneproniknutelnější a přesto ji svou modlitbou dokážeme překonat - co teprve jiné

hranice. I kdyby někdo byl na druhé straně zeměkoule, můžeme mu být na blízku ve víře a v

modlitbě. Potkáváme se v Bohu, ke kterému se společně obracíme.

Pro mnohé z vás je v současné situaci největší bolestí nemožnost osobní účasti na mši svaté

a svatého přijímání. Nedávno mi ři telefonickém rozhovoru někdo říkal, jak je mu mně líto,

že sloužím mši svatou v prázdném kostele. To je však mylná představa. Když denně sloužím

mši svatou, mám vás všechny před sebou. S trochou černého humoru se dá říci, že se

konečně všichni potkáváme na jedné mši svaté a ne každý na jiné (v našem případě na

sedmé, deváté, půl jedenácté nebo osmnácté). A vedle všech vás živých farníků je přítomno

celé nebe - svatí a andělé. Vždyť každá mše svatá je obětí Ježíše Krista. Tato oběť se nás

týká, ať už jsme na ní fyzicky přítomni, nebo ne. Má nekonečnou hodnotu, nekonečnou

důstojnost a krásu a nekonečnou moc vyprosit každému všechny potřebné milosti. Její

krása, vznešenost a síla nestojí na výzdobě kostela, množství kadidla nebo na plných

kostelích, ale na Ježíši Kristu, na jehož místě kněz tuto oběť Bohu přináší.

Televizní a jiné přenosy pomáhají našim smyslům se koncentrovat. Smysly patří ale k

tělesným schopnostem, podobně jako paměť a představivost. To podstatné, je očím

neviditelné, jak mimo jiné upozorňuje A. S. Exupéry.

Je přece pravda, že i když jsme na mši svaté přítomni fyzicky a fyzicky přijímáme Tělo Páně,

musíme přesto říci se svatým Tomášem Akvinským:

Klaním se ti vroucně, skrytý Bože náš, jenž tu ve svátosti sebe ukrýváš. Tobě srdcem svým se

zcela poddávám, před tebou svou slabost, Bože, vyznávám.

Zrakem, hmatem, chutí, tebe nevnímám, a jen sluchem svým tě jistě poznávám. Věřím vše,

co hlásal světu Kristus Pán, v něm je základ pravdy lidstvu všemu dán.

Na kříži jsi tajil jenom božství své, zde je také skryto člověčenství tvé. V obojí však věřím

celým srdcem svým, o milost tě prosím s lotrem kajícím.

Rány tvé jak Tomáš vidět nežádám, že jsi Pán a Bůh můj vroucně vyznávám. Rač mé chabé

víře větší sílu dát, více v tebe doufat, víc tě milovat.

Plode smrti Páně, chlebe života, v němž se lidem dává Boží dobrota, dej mé duši stále jenom

z tebe žít, v tobě Boží lásku rozjímat a ctít.

Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj, vždyť jediná krůpěj její

stačila, aby všeho světa viny obmyla.

Rač, ó Jezu Kriste, jenž jsi nám zde skryt, srdci toužícímu touhu vyplnit, abych, jak zde hledím

s vírou na oltář, v nebesích tě jednou spatřil tváří v tvář. Amen.

S opravdovou vírou, s duší pozdviženou k Bohu, obejměme tuto větu z dnešního druhého

čtení:

Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je plný života, protože

je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z

mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí

ve vás. (Řím 8, 11)

Denně v modlitbě váš Otec Karel