5. neděle velikonoční

Mešní texty

1. čtení – Sk 6,1-7

Žalm 33,1-2.4-5.18-19

2. čtení – 1 Petr 2,4-9

Evangelium – Jan 14,1-12

Svatý Petr v dnešním druhém čtení nazývá Krista nárožním kamenem, který stavitelé

Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten

chrám jste vy." (1 Kor 3, 16-17). Myslí tím církev jako celek. Oba apoštolové vidí hlavní

poslání církve v tom, že přináší Bohu oběť jeho Syna za spásu světa. V církvi se světu nabízí a

dává plnost spásy. Svatý Cyprián z Kartága učil, že mimo církev není spásy "Extra Ecclesiam

nulla salus". Toto učení bylo mnohokrát v dějinách znovu potvrzeno a je součástí pokladu

nauky víry církve. V dnešním evangeliu Pán Ježíš říká: "Nikdo nepřichází k Otci než skrze

mne" a „Já jsem cesta, pravda a život." Setkáváme se tu jak s exkluzivitou, tak s

univerzálností v jedné osobě. Bez Božího vtělení v Ježíši Kristu by nebyla spása člověka a bez

Ježíše Krista by nebyla církev. Ve skutečnosti je to tak, že církev má napodobovat, nebo lépe

řečeno, ztělesňovat Krista pro svět. To však znamená, že má jít stejnou cestou jako on. Dávat

organizací? Možná jen tím, že oni to umí lépe, než my. Samozřejmě, že k cíli musíme dojít

tak, že po cestě konáme dobro a vyhýbáme se zlu, ale je třeba neztratit právě ten cíl z očí.

Jinak zaměníme prostředky za cíl. Možná jste se už také setkali s okřídleným NewAge klišé v

podobě věty "Cesta je cílem". Ne, cesta není cílem. Cílem je Bůh a naše místo u něho. Cesta

k němu pouze vede. Nazvali bychom hlupákem kohokoliv, kdo by se třeba vydal z Prahy do

Brna a nakonec se utábořil u Devíti křížů s tím, že už dorazil do cíle, neboť je stále na cestě.

Církev neustále přináší Bohu oběť Ježíše Krista nekrvavým způsobem ve mši svaté za spásu

světa. To je její hlavní smysl. Církev je však složená z nás jednotlivců. Proto se musíme každý

k tomuto obětnímu charakteru církve přihlásit a přijmout ho za svůj. "Vy sami se staňte

živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu

Božího oltáře. Rozhodně nedával pro tělesnou špínu. Tak to není. Neboť na počátku, když

jsme vstupovali do kostela, neměli jsme žádnou tělesnou špínu. Ale to mytí je symbol toho,

že se máme očistit od všech hříchů a všeho protizákonného. Neboť jelikož ruce jsou

symbolem činů, omýváme je tedy, abychom zajisté naznačili čistotu a bezúhonnost skutků.

Neslyšel jsi blaženého Davida, když tě uváděl právě do tohoto tajemství a říkal: “Myji si v

nevinnosti své ruce, Hospodine, a obstoupím oltář tvůj.“ Mytí rukou je tedy oproštění se od

hříchů."

Usilovně se s pomocí Boží snažme, abychom nikdy nepřišli o tuto čistotu - milost posvěcující

- tím, že bychom spáchali těžký hřích. A pokud ano, nezůstávejme v něm ani o minutu déle,